Klasifikační systém se vyvíjí stejně jako se vyvíjí samotný sport vozíčkářů. Účelem zdravotní klasifikace je umožnit co možná největšímu počtu vozíčkářů zapojit se do sportovních činností včetně možnosti spravedlivého soutěžení z hlediska míry postižení. Klasifikační systém pak vyrovnává rozdíly vzniklé různým stupněm postižení sportovce vozíčkáře. Každé sportovní odvětví, respektive sportovní disciplína má své klasifikační zvláštnosti, Ty jsou odrazem vývoje daného sportu, jeho charakteristiky a změn v taktice a strategii přípravy. Klasifikace může být mezinárodní, národní a permanentní. Pro národní a mezinárodní klasifikaci platí, že musí být ověřována, a to do dvou let. Způsoby přezkoušení mohou být různé. Svalovým testováním počínaje a sledováním v průběhu soutěží konče.. Tzv. permanentní klasifikaci může sportovci udělit mezinárodní klasifikační komise na základě opakovaně shodné klasifikace v průběhu čtyř let, tj. paraolympijského cyklu. Konkrétně to znamená, že míra postižení je stabilizována.

Pro stanovení zdravotní klasifikace a bodové ohodnocení sportovce vozíčkáře se posuzuje řada ukazatelů. Nejdůležitějšími ukazately klasifikace jsou:

1. Testování svalové síly

2. Proprioceptivní vnímání

3. Udržení rovnováhy v sedu

4. Spasticita – křečovité stažení svalů

5. Míra fixace k vozíku

6. Deformity kloubů a kostí

7. Uměle vyvolané znehybnění končetiny nebo kloubu

8. Používaní kompenzačních pomůcek

9. Tréninkový efekt

1.Testování svalové síly: U vozíčkářů se nejčastěji aplikuje svalový test podle Danielse a Worthingama (1980). Ten posuzuje svalovou výkonnost na šestistupňové škále:

0 – žádná volní kontrakce

1 – slabá kontrakce bez pohybu končetiny

2 – kontrakce s velmi slabým pohybem ne proti směru gravitace

3 – kontrakce s celým pohybem proti gravitaci

4 – kontrakce s plným rozsahem pohybu

5 – kontrakce normální síly s celým rozsahem pohybu proti odporu

2.Proprioceptivní vnímání: Používá se zejména u sporných případů (např. stavy po polyomyelitidě nebo mezní traumatické případy), kdy testujeme úroveň přijímání podnětů ve snaze ověřit míru postižení. Klasifikace závodníka není založena na úrovni vnímání podnětu, ale na jeho pohybové úrovni.

3.Udržení rovnováhy v sedu: Hodnocení rovnováhy v sedu diferencuje především paraplegiky. Testování je totožné s testováním břišních svalů (ohýbání a otáčení trupu), paravertebrálních zádovýchh extenzorů (napřímení trupu), dále se při testování rovnováhy v sedu hodnotí otáčení horní končetiny směrem k palci (supinace) a otáčivý pohyb ruky a předloktí palcem dolů (pronace). Nejobvyklejším způsobem je testování v sedu na hraně stolu s pokrčením nohou v kyčli a koleni a s oporou nohou jako na vozíku. Vozíčkář se snaží dosáhnou rovnováhy bez pomocí rukou a pak ji udržet proti tlaku ve všech směrech. Rovnováhu pak hodnotíme na pětistupňové škále následovně:

1. Rovnováha normální – vozíčkář udrží rovnováhu bez pomocí rukou i proti velkému tlaku.

2. Rovnováha dobrá – udrží rovnováhu proti střednímu tlaku, je schopen volně a rychle pohybovat pažemi, rovnováhu udrží s minimálním úsilím.

3. Rovnováha méně dobrá – udrží rovnováhu někdy i proti mírnému tlaku, ale obvykle si musí vypomáhat rukama.

4. Rovnováha slabá – udží rovnováhu za pomocí pohybů hlavy a ramen, při minimálním odporu rovnováhu ztrácí.

5. Rovnováha nulová – nedosáhne sedu, ani se v něm neudrží bez opory o paže.

4.Spasticita: Setkáváme se s ní velice často, a to jak při úplných , tak i neúplných lézích míšních. Lze ji zaměnit s volným svalovým úsilím zejména u břišních svalů a zádových natahovačů. Obvykle spasticita sportovce znevýhodňuje, protože buď musí svoji sportovní aktivitu přerušit a počkat, až křečovité stažení svalů pomine, nebo postiženou končetinu fixovat k vozíku, což je však často v rozporu s pravidly. Spasticita však může často znamenat i sportovní výhodu, jako např. Při plaveckých obratech spasmy extenzorů. Proto je třeba sledovat sportovce v konkrétních sportovních disciplinách.

5.Fixace k vozíku: Je bezesporné, že fixace nohou nebo trupu k vozíku může zlepšit výkonnost sportovce vozíčkáře. V průběhu vývoje zdravotní klasifikace se názory na povolení či zákaz fixování vozíčkářů často měnily. V současnosti převládá názor, že otázka fixace nohou či trupu je záležitosti pravidel.

6.Deformity kloubů a kostí: Kosti i klouby kolních končetin se mohou v důsledku různých zranění výrazně zdeformovat, což ovlivňuje klasifikaci. Někteří sportovci s fixovanými zlomeninami dokonce soutěží, a to ještě více ztěžuje rozhodování o míře postižení. Znamená to, že je-li hráč sledován v soutěži, je třeba zvažovat vliv zlomeniny na výkon.

7.Artrodéza: Uměle vyvolané znehybnění nebo ztuhnutí končetiny má podstatný vliv na testování svalů. Znehybnění mění funkčnost končetiny a promítá se do individuální sportovní výkonnosti. Dále je nutno vzít v úvahu skutečnost, že artrodéza může na jedné straně snížit pružnost, ohebnost, ale na druhé straně zlepšit rovnováhu.

8.Používání kompenzačních pomůcek: Vozíčkáři v mnoha případech užívají různé protetické pomůcky, která pravidla povolují. Z hlediska zdravotní klasifikace však zásadně platí, že chtějí-li s těmito pomůckami soutěžit, musí s nimi být testováni.

9.Tréninkový efekt: Řada sportovců vozíčkářů dosahuje vysokého stupně pohybové obratnosti a výkonnosti, což je při sledováni může klasifikačně znevýhodnit. Klasifikace by tedy měla primárně vycházet z neurologického nálezu a ne z úrovně pohybových schopností a dovedností.

Jak již bylo řečeno v úvodu této části, má každý sport svůj klasifikační systém. Ten však vychází z určitého obecného klasifikačního modelu, který je základem pro většinu vozíčkářských sportů. Tento klasifikační systém rozlišuje postižené podle výše míšní léze (poruchy) a dělí je na quadruplegiky (skupiny 1A. 1B, 1C) a paraplegiky (skupiny 2 až 5).

Skupina 1A – Léze v oblasti horních segmentů krční míchy, konkrétně v neurologické úrovni C4 – C6, triceps – síla musí být menší než stupeň číslo 3 dle svalového testu

Skupina 1B – Léze v oblasti krční míchy, konkrétně v neurologické úrovni C7, triceps – 4 až 5 dle svalového testu, flexe a extense v zápěstí.

Skupina 1C – Léze v oblassti dolních segmentů krční míchy, neurologická úroveň C8 až Th 1, triceps 4 až 5 dle svalového testu, flexe i extense zápěstí i prsstů, porucha jemné motoriky rukou.

Skupina 2 – Léze v oblasti horní hrudní míchy, neurologická úroveň Th1 až Th 5, žádné funkční břišní svaly, žádné funkčí dolní mezižeberníí svaly, žádná nebo slabá rovnováha trupu v sedu.

Skupina 3 – Léze v oblasti střední hrudníí míchy, neurologická úroveň Th6 – Th10, dobré horní břišní svaly, žádné funkční dolní břišní svaly, žádné funkční extenzory dolní čássti trupu, slabá či méně dobrá rovnováha v sedu.

Skupina 4 – Léze v oblasti dolních segmentů hrudní míchy a horních segmentů bederní míchy, neurologická úroveň Th 11 – L3, kvadriceps – 0 až 2 dle svlového testu, dobré břišní i zádové extenzory, částečně funkční flexory a adduktory kyčle, méně dobrá až dobrá rovnováha v sedu.

Skupina 5 – Léze v oblasti dolních segmentů bederní míchy a sakrální krajiny, neurologická úroveň L3 – S2, kvadriceps – 3 až 5 dle svalového testu, dobrá až normální rovnováha v sedu.